S přicházejícím jarem se i moje oči probouzí a já vidím, že kolem mě je svět. Svět plný probouzejícího se života, svět modré oblohy, bílých i černých mraků, svět svádivého a radostného zpěvu ptáků.
Kolik z nás zažilo v dětství zraňující zkušenost, kdy jsme cítili, že nedostáváme to, co potřebujeme: péči, podporu, ocenění, ale hlavně přijetí a lásku? Kolik z nás pocítilo na vlastní kůži, jak lidé, kteří pro nás byli velkými pečujícími bytostmi, nám zničehonic ublížili – ať už slovem či fyzicky? Neseme si v sobě nejeden příběh, který nás ovlivňuje i dlouhá léta poté, co se stal…
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak naše myšlenky a pocity souvisí s tím, jak vypadáme? Kolikrát se nám stalo, že jsme se probudili a ani jsme se „vidět nemohli“? Kolikrát nás někdo ocenil a my se díky tomu uvolnili, usmáli a narovnali? Jistě máte spoustu podobných zážitků ze svého vlastního života.
Čelit životu zpříma. Učit se od něj. Učit se od sebe a od druhých. Tolik potřebná kvalita, která v naší kultuře na sobě často nese nános jakési tvrdosti a tuhého režimu. Přitom latinský původ slova disciplína (discipulus) odkazuje právě k ochotě a připravenosti měnit svůj způsob nazírání na sebe a na svět.